Zeus a Europa


Shlédl z úbočí dolů a spatřil ji. Něco mu říkalo, že tu dnes večer bude. Ano, věděl to a proto sem přišel. Ona byla důvodem proč teď stál na travnatém kopci a pozoroval moře. Stála na jeho břehu, na bosých nohách měla jemný písečný poprašek. V ruce svírala cosi, co na tuto vzdálenost nebyl schopen rozpoznat. Když zavál vítr, chvíli si pohrával s jejími kadeřemi, mezi nimiž se zaleskla blyštivá náušnice, a potom se rozlétl do všech končin světa. Tak rád se na ní díval. Říkal jí prostě jen Dívka. Chvíli přemýšlel, jestli se za ní má vydat. Nakonec na sebe vzal podobu člověka. Půjde za ní. Ano, tak to bude nejlepší.
Uklidnil své rozbouřené srdce. Pomalu sestupoval z kopce dolů a pod nohama ho šimrala chladivá stébla trávy. Nespouštěl z ní oči, provrtával ji pohledem, jako by se bál, aby se nerozplynula. Přemýšlel, co by se stalo. Zbyl by po ní jen zlatavý oblak s vůní… mošusu… jahody? Jak vlastně Dívka voní? Jakou barvu má její hlas? Jak zní její smích? To byly otázky, které mu už několik dní vířily hlavou, jako roj rozzuřených včel.
Chtěl se k ní dostat blíž, chtěl se jí dívat do tváře, prozkoumat každičký kousíček jejího obličeje. Pomalu se k ní kráčel, každý sval měl napnutý, připadal si, jako by jeho tělo bylo zkroucené v podivné křeči, vnitřnosti se mu proměnily v klubko svíjejících se hadů. Cítil, jak mu srdce bije rychlostí, kterou snad ještě nikdy nebilo. Neslyšně se přibližoval, mezi prsty mu prokluzoval ještě rozpálený písek, přestože slunce už se skoro dotýkalo vodní hladiny. Došel k ní, chvíli zůstal stát a pak jí opatrně položil ruku na rameno. Trhla sebou, uskočila a namočila si cíp tuniky. Chvíli zůstala stát a rozrušeně dýchala, jako laň, kolem níž proletí lovcův šíp. Dívala se, jak se její oděv stále více namáčí a trochu si ho vykasala. Potom mu pohlédla do tváře. Chvíli si ji prohlížel. Ano, takhle si ji představoval. Podobnou ženu snad ještě nikdy neviděl. Vlnité rusé vlasy jí v dlouhých loknách splývaly po zádech, jeden neuvěřitelně dokonalý pramen jí volně visel přes levé rameno. Tuniku měla sepnutou zlatou sponou, na které byla stejná rytina, jako na jejích kruhových náušnicích. Podíval se jí do očí. Měla je zelené! Ještě nikdy neviděl ženu, která by měla tak dokonale zelené oči. Když se dívala do slunce, byly průzračné, barvy jarní trávy a když ji zahalil stín, měly barvu broušeného smaragdu, který vždy zdobil sochy božstev. Na tenké rty dopadal stín jejího úzkého, špičatého nosu. Celý obličej… ne, celé tělo měla poseté drobnými pihami, které zdobily její vanilkově bílé tělo, jako hvězdy zdobí noční oblohu. Znovu zavál vítr a on na chvíli spatřil její štíhlou nohu. Byla nádherná. Jediné, co jinak dokonalou ženu hyzdilo, byla tenká jizva, táhnoucí se po předloktí pravé ruky.
Najednou rozrušení z Dívčiny tváře vyprchalo a objevil se úžas. Ne, bylo záblesk strachu. Nebo snad překvapení? Nevěděl, co si má myslet. Dívka pootevřela ústa, ale on jí na ně položil prst. Projela jím vlna vzrušení, měl pocit, jako by se dotkl ohnivé jiskry. Naznačil jí, ať nemluví a stále se na ní díval. Byla tak nádherná. Chtěl ji popadnout do náručí, položit do rozpáleného písku a zlíbat každý kousíček její ho těla. Měl chuť se s ní milovat, tady a teď v čisté přírodě, na místě, které znají jen oni dva. Dívka ho něžně vzala za ruku, kterou se stále ještě dotýkal jejích rtů, a propletla své prsty s jeho. Zarazilo ho to, nevěděl, co si má myslet. Proč neuteče, vždyť ho ani nezná. Jako by mu četla myšlenky.
„Znám tě. Zdává se mi o tobě.“, zašeptala.
Její šepot se pomalu mísil příbojem a on měl pocit, jako by ani nepromluvila ona. Její hlas zněl, jako když zašumí moře a v dálce pěvec rozezvučí struny loutny.
„Ano, vcházím ti do snů, Dívko.“, řekl pomalu a měl pocit, že je jeho hlas ve srovnání s jejím příliš silný a nemelodický.
Dívka se na něj podívala a usmála se. Může snad tušit, že on není tím, za koho se vydává? Proč mu připadá tak sebejistá, proč se vůbec nebojí? Nerozuměl tomu, ale neptal se. Vzala ho za ruku a pomalu ho vedla podél skály. Když ji celou obešli, uviděl černého koně, přivázaného ke skalnímu výběžku. Dívka se na něj vyšvihla a on se díval, jak černá srst koně kontrastuje s její hebkou bílou kůží. Chvíli se na něj upřeně dívala a pak řekla: „Přijdeš zítra?“
Jemně se zasmála a on měl pocit, že její smích zní, jako by někdo přetrhl provázek s korálky a nechal je dopadat na kamennou podlahu. Jemně přikývl a pousmál se. Dívka se k němu lehce naklonila.
„Europa“, hlesla
Tázavě se na ní podíval.
„Mé jméno. Europa“
Pobídla koně a ten se dal do cvalu. Zeus tam ještě dlouho stál a díval se, jak Europa mizí v dálce.


Lucie "Dub" Pařízková